Zlatnická dílna — řemeslné poznámky

Zlacení plátkovým zlatem: od křídového podkladu k leštěnému achátu

Plátkové zlato je jen několik desetin mikrometru silné a chová se podle toho: reaguje na dech, na statickou elektřinu, na vlhkost v místnosti i na to, jak pečlivě byl připraven podklad pod ním. Tyto stránky shrnují, jak se v praxi rozhoduje mezi polimentovou a olejovou technikou, co se dá zachránit při doplňování starých ztrát a proč se většina chyb ve zlacení odehraje ještě dřív, než se první plátek dotkne plochy.

Co tu čtete

Souvislé texty o jednotlivých krocích zlacení — od přípravy podkladu přes nanášení plátku po povrchovou úpravu a údržbu hotové plochy.

Jak jsou texty psané

Bez zkratek typu „stačí nanést a hotovo“. Uvádíme postup, obvyklé poměry a situace, kdy technika naopak selhává nebo se pro daný předmět nehodí.

01 — Obsah

Ruce držící zmačkaný plátek zlata, na konečcích prstů ulpělé zlaté částečky — Volný plátek zlata se při doteku prsty trhá a mačká — proto se s ním pracuje nožem, poduškou a lampemzlem, nikoli rukou.

Plátkové zlato a jeho tloušťka

Zlatý plátek vzniká postupným rozklepáváním a válcováním kovu do fólie o tloušťce zhruba jedné desetiny mikrometru. V takové vrstvě už zlato propouští světlo: podržíte-li plátek proti oknu, prosvítá nazelenale. Právě tato tenkost je důvodem, proč se zlacení nedá „opravit tlustší vrstvou“ — plátek nikdy nezakryje nerovnost, škrábanec ani zrno podkladu, naopak je zvýrazní.

Rozlišuje se zlato podle ryzosti a podle gramáže. Nejběžnější je ryzost kolem 23 karátů s teple žlutým tónem; přidáním stříbra vznikají chladnější, nazelenalé odstíny, přidáním mědi naopak červenější. Nižší ryzosti mají zajímavější barvu, ale hůř odolávají vnějším vlivům a časem mohou tmavnout. Silnější, takzvané dvojité zlato se používá tam, kde je plocha vystavená povětrnosti nebo kde se počítá s leštěním do vysokého lesku.

Vedle volného plátku se prodává i zlato uchycené na tenkém papíru. Takový plátek se přenáší přímo z papíru, je odolnější vůči průvanu a hodí se na exteriérové práce nebo na velké rovné plochy. Volný plátek zůstává nenahraditelný v ornamentu, v podřezaných profilech a všude tam, kde je potřeba plátek roztrhnout přesně podle tvaru.

Podklad, křída a broušení

Klasický podklad pod polimentové zlacení je křídoklihový — takzvaný levkas. Připravuje se z plavené křídy a teplého klihového roztoku, nanáší se v mnoha tenkých vrstvách, každá dokud předchozí ještě dobře přijímá další. První vrstva bývá řidší, aby se vsákla do dřeva a spojila s ním; následující jsou hutnější a vytvářejí těleso, které se dá brousit a případně i přeřezávat rytím do detailu.

Kvalita zlacení se rozhoduje ve fázi broušení. Křídový podklad se brousí za sucha jemnými papíry, profily se dočišťují smotkem plátna přes prst nebo tvarovanou špejlí; nakonec se plocha často přetírá vlhkým plátnem, které povrch uhladí bez toho, aby zanechalo brusné rýhy. Cílem je povrch připomínající hlazený porcelán — matný, ale zcela hladký na dotek.

Na broušení se nedá spěchat a nedá se ho ani nahradit. Pod plátkem se projeví každý zbytek vlákna od štětce, každá bublina i každý přechod mezi vrstvami. Praktické vodítko: kontrolujte plochu v šikmém světle a hmatem konečky prstů, ne pohledem zpředu — zrcadlící se odlesk skryje přesně to, co potom zlato vytáhne na povrch.

Krátká kontrola před nanesením polimentu

podklad je zcela vyschlý a v celé ploše stejně matný;
v profilech nezůstal brusný prach ani drť z křídy;
hrany jsou dotažené a nikde nejsou probroušené na dřevo;
plocha nemá lesklá místa, která by prozrazovala přeleštění klihem;
v šikmém světle nejsou patrné vlny po štětci.

Polimentové zlacení

Poliment je jemně plavená hlinka rozdělaná v klihu, kterou se pokrývá vybroušený křídový podklad. Nanáší se ve dvou až třech tenkých vrstvách, obvykle vlažný a bez zbytečného míchání, aby nevytvořil pěnu. Barva polimentu není jen estetická volba: červený tón dodá zlatu teplo a v místech opotřebení prosvítá jako přirozená patina, žlutý pod tenkým plátkem méně kontrastuje a šedý nebo černý je obvyklý pod stříbrné a chladnější kovy.

Vlastní zlacení probíhá „do mokra“. Plocha se těsně před položením plátku navlhčí vodou s malým podílem lihu a někdy i nepatrným množstvím klihu; plátek se na hladinu položí, voda ho přitáhne k podkladu a při vysychání se pod ním klih z polimentu znovu aktivuje a plátek přilepí. Pracuje se po malých úsecích — zaléváte jen tolik plochy, kolik stihnete pokrýt, než voda odejde.

Přesahy plátků se překrývají v řádu jednoho až dvou milimetrů. Po zaschnutí se přebytečné zlato odstraní měkkým štětcem a získané odřezky se schovávají: hodí se na spravování drobných trhlin, kterým se v dílně říká „okna“. Polimentové zlacení je jediná technika, která umožňuje následné leštění do zrcadlového lesku — a zároveň technika nejcitlivější na vlhkost, otěr a nešetrné čištění.

Olejové zlacení na mixtion

Druhá základní cesta je zlacení na olejovou podkladovou lepivku, mixtion. Nanáší se v tenké, rovnoměrné vrstvě na uzavřený, dobře izolovaný povrch a nechá se zavadnout. Podle typu se pracovní doba pohybuje od několika hodin u rychlých variant až po dvanáct a více hodin u pomalých, které dávají delší čas na velké plochy a udrží lepivost po celý pracovní den.

Okamžik, kdy se má plátek klást, se pozná hmatem: kloub prstu položený na okraj plochy nesmí zanechat stopu, ale povrch má tiše „zapískat“ a lehce táhnout. Příliš mokrý mixtion plátek pohltí a zlacení zůstane matné a nerovné; příliš vyschlý ho nepřidrží a plátek se při setření odloupne.

Olejové zlacení se nedá leštit — jeho lesk je dán leskem podkladu a mixtionu pod ním. Zato je podstatně odolnější vůči vlhkosti a mechanickému zatížení, a proto je to obvyklá volba pro exteriérové prvky, kovové doplňky, písmo a plochy, které se budou pravidelně čistit.

Zlacený reliéfní ornament s listy, hrozny a ptákem na světlém rámovém poli — Na plastickém ornamentu se leštěné a matné partie obvykle kombinují — vystouplé tvary se leští, pozadí zůstává matné.

Leštění achátem a matné plochy

Leští se výhradně polimentové zlacení, a to teprve tehdy, když podklad dostatečně vyschl. Achátový hladítko se vede lehce, krátkými tahy v jednom směru, s minimálním tlakem; teprve když se objeví první lesk, dá se tlak mírně přidat. Zlato se přitom nepřidává ani neubírá — jen se přitiskne do měkkého polimentu a jeho povrch se uhladí do zrcadla.

Časování je celé umění. Příliš brzy a achát strhne plátek i s vlhkým polimentem; příliš pozdě a podklad je tvrdý, lesk se nechytá a hrozí probroušení až na křídu. V praxi se proto začíná na méně viditelném místě a postupuje se od okraje ke středu.

Matné plochy nejsou nedodělané leštění, ale samostatný výtvarný prostředek. Kontrast mezi vyleštěnou hranou a matným polem dává zlacení hloubku a je čitelný i v tlumeném světle. Matná partie se navíc dá jemně tónovat, zatímco leštěná plocha jakoukoli vrstvu navíc okamžitě prozradí.

Na co dát při leštění pozor

achát musí být dokonale čistý a bez otlučené špičky;
tlak se přidává postupně, nikdy ne na první tah;
leští se vždy v ose tvaru, ne napříč profilem;
trhlinky se řeší doplněním plátku, ne silnějším leštěním;
hotovou leštěnou plochu už nikdy nepřetíráme prstem.

Lampemzl, poduška a nůž

Volný plátek se vysype z knížky na koženou podušku s papírovou zástěnou, která ho chrání před průvanem. Zlatnickým nožem — rovnou, netlačící čepelí bez ostří v běžném slova smyslu — se plátek nejprve narovná lehkým pohybem naplocho a potom rozdělí na proužky nebo tvary podle potřeby. Nůž se nikdy neřeže tahem přes plátek; vede se přímo dolů, jinak zlato natrhne.

Lampemzl, plochý štětec z jemných chlupů vsazený mezi dvě kartonové destičky, plátek zvedne pomocí lehkého statického náboje a mastnoty. Klasický způsob je přejet lampemzlem po hřbetu ruky nebo po vlasech; nabíjení má být opravdu minimální, protože přemazaný štětec plátek nepustí a nechá na něm stopu.

Celý tento soubor pohybů se učí opakováním na levném kovovém plátku, ne na hotové práci. Dokud plátek nezvednete, nepřenesete a nepoložíte bez zaváhání, nemá smysl otevírat knížku pravého zlata.

Ochranné vrstvy

Nejčastější otázka zní, zda se má hotové zlacení lakovat. Odpověď záleží na technice. Leštěné polimentové zlato se v interiéru zpravidla nechává bez povrchové úpravy — jakýkoli lak sníží lesk, změní tón do žluta a při pozdějším odstraňování ohrozí tenkou vrstvu pod sebou. U matných partií se někdy pracuje s velmi tenkým šelakovým nátěrem nebo s tónovanou vrstvou, která zároveň sjednocuje barvu.

Olejové zlacení lakování snese lépe a v exteriéru bývá ochranná vrstva praktickým kompromisem: prodlouží životnost, ale sama má omezenou trvanlivost a bude se muset obnovovat. Platí zásada, že každá přidaná vrstva má být rozpoznatelná a odstranitelná bez poškození zlacení.

Zlato samo o sobě neoxiduje. Poškozuje ho mechanický otěr, vlhkost pronikající k podkladu a agresivní čištění. Suché oprášení velmi měkkým štětcem je téměř vždy lepší než jakýkoli čisticí prostředek.

Doplňování ztrát pozlacení

Práce se starým zlacením začíná průzkumem, ne opravou. Je potřeba rozlišit, co je původní vrstva, co pozdější přezlacení a co je jen nános špíny a zežloutlého laku. Šikmé světlo, lupa a zkušební očištění nenápadného místa napoví víc než jakákoli obecná poučka; teprve pak se dá rozhodnout, kolik se má vlastně dělat.

Chybějící místa se zpevní, doplní křídovým tmelem odpovídajícím původnímu podkladu a vybrousí do roviny s okolím. Následuje poliment tónovaný tak, aby seděl k dochovanému okolí, a plátek stejné ryzosti. Nový plátek je vždy zřetelně světlejší a hlasitější než okolní stará plocha, proto se retuš tlumí lazurami, případně se drobné ztráty řeší mušlovým zlatem, které se nanáší štětcem a lépe se dávkuje.

Vodítkem zůstává zdrženlivost: doplňuje se jen to, co ruší čitelnost celku, a používají se materiály, které lze v budoucnu odstranit. Přezlacení celé plochy kvůli několika drobným ztrátám odstraní i to, co se dochovalo — a to už zpět nevrátíte.

Praktický postup u drobné ztráty

zdokumentovat stav a rozsah ztráty před jakýmkoli zásahem;
zpevnit uvolněné okraje původní vrstvy;
šetrně odstranit nesoudržné zbytky a prach;
doplnit tmel v několika tenkých vrstvách a vybrousit;
natónovat poliment podle okolí a položit plátek;
sjednotit lesk a barvu retuší v nezbytné míře.

Vlhkost a čistota dílny

Zlacení je citlivé na prostředí víc než většina dílenských prací. Klihový podklad reaguje na vlhkost vzduchu: v suchu se smršťuje a praská, ve vlhku měkne a pomalu schne, což posouvá celý časový plán zlacení a leštění. Stabilní prostředí kolem 45 až 55 procent relativní vlhkosti a 18 až 22 stupňů se v praxi osvědčuje nejlépe — podstatnější než přesná čísla je ovšem to, aby se hodnoty neměnily skokově.

Druhým nepřítelem je pohyb vzduchu. Otevřené okno, ventilátor i rychlá chůze kolem stolu dokážou plátek zvednout a zmuchlat. Zlatí se proto v uzavřené místnosti, mimo dosah topení a průvanu, a větrá se v přestávkách, ne v průběhu práce.

Prach je třetí problém: jakékoli zrnko pod plátkem zůstane viditelné navždy. Broušení a zlacení se proto nedělají ve stejném prostoru a v tentýž den, pokud to jde jinak.

Denní návyky v dílně

ráno zkontrolovat vlhkoměr a teplotu, ne až při první chybě;
brousit v jiném prostoru než zlatit;
stůl otírat vlhkým hadrem, ne oprašovat;
ruce mít suché a bez krému, poduška zůstává jen na zlato;
rozpracovanou plochu zakrývat, jakmile se od ní odchází.

Nářadí a uchovávání knížek zlata

Základní vybavení je překvapivě úsporné a při rozumném zacházení vydrží desítky let. Podstatné je, aby si nástroje nepředávaly nečistoty: štětec na klih se nikdy nepoužije na poliment, hadřík z broušení nemá co dělat u zlacení.

Poduška a zástěna: Kůže má být suchá a bez mastnoty; občas se přetírá jemným práškem, který zbytky mastnoty pohltí. Zástěna chrání plátek před prouděním vzduchu.
Zlatnický nůž: Vede se svisle dolů a otírá se do sucha. Skladuje se odděleně, aby se ostří netlouklo o jiné nástroje.
Lampemzl: Vyžaduje jen minimální náboj a naprostou čistotu. Ukládá se naplocho, nikdy ne chlupy dolů do zásuvky.
Achátové hladítko: Nesmí mít odštípnutou nebo poškrábanou pracovní plochu. Skladuje se v měkkém obalu, nikdy volně mezi kovem.
Knížky zlata: Uchovávají se naležato, v suchu, ve stabilní teplotě a mimo přímé světlo, nejlépe v uzavřené krabici s tuhými stěnami. Otevírají se až v okamžiku potřeby a vždy dál od průvanu.

Zbytky plátků má smysl schovávat v samostatné obálce. Právě z nich se později doplňují drobné trhliny a „okna“, u nichž by bylo škoda otevírat novou knížku.

12 — Kontakt

Napište nám k obsahu stránek

Prokoni je informační projekt o zlacení plátkovým zlatem. Uvítáme věcné připomínky k publikovaným textům, upozornění na nepřesnost i návrhy témat, která by stálo za to rozepsat podrobněji.

[email protected]

Neposkytujeme posudky konkrétních předmětů ani zakázkové řemeslné práce; publikujeme pouze redakční texty k tématu.